(A co s tím dělat.)
Potřeboval jsem šest let života mimo Českou republiku, abych si konečně uvědomil, jak moc si my Češi nevěříme. A že je to problém.
Nejdřív pár věcí, co možná nevíte:
Ale když si podíváte na zprávy nebo si přečtěte komentáře na internetu, mohli byste si myslet, že Česko je zaprděný národ zbabělců, sobců a hovad.
A to je problém, protože když si myslíte, že žijete ve státě takových lidí, tak nad ním zlomíte hůl, a nebudete se snažit jej změnit k lepšímu. Protože "takoví Češi prostě jsou".
Nejsou.
Masaryk, Čapek, a Dobrovský dali českému vlastenectví ušlechtilou tvář. Čech jako chytrý, pracovitý a pokrokový člověk.
Když se ale podíváte na to, kdo se nejvíce ohání českou vlajkou dnes, jsou to lidé jako Okamura, Klaus mladší, a podobní. Lidé, se kterými většina Čechů nesouhlasí, ale kteří si kousek po kousku přivlasťňují české vlastenectví, a tím mu dávají tvář. Jestli nechceme, abychom se za Česko museli stydět, je třeba s tím něco udělat.
Když jsem žil v Kalifornii, můj syn v tamní mateřské školce každý den vzdával slib americké vlajce. To prosím nebyl nějaký úlet, to se tam dělá normálně. Školy to mají povinné.
Jako Čechovi mi to nešlo úplně přes nos. Neumím si představit, že by se něco podobného někdy mohlo dít v české škole. My Češi — my moc vlastenci nejsme.
Ale zároveň asi mnozí cítíme, že trocha vlastenectví, aspoň malá špetka, by Česku neuškodila. Trocha toho "táhnout za jeden provaz" by se občas šikla.
Ale je to vůbec v Česku možné? Není to "hujerství"? Neudělalo by to z nás nácky? Neřadili bychom se automaticky k Okamurům a Trikolórám? A máme vůbec na co být hrdí?
Říkal jsem si, jasně, Američané mají na co být hrdí. Nejbohatší země na světě, záchrana Evropy před nacismem, kolébka spousty technologií, a tak dál. Ale pak mi došlo: také se přece mají za co stydět, ne?
Jak může na něco takového někdo být hrdý?
Trvalo mi léta, než mi došlo, že vlastenectví takhle nefunguje. Když je Američan nebo třeba Francouz hrdý na svoji zemi, tak tím neříká, že je dokonalá, a dokonce ani, že její přednosti převažují nad nedostatky. Vlastenec si akorát myslí, že je aspoň pár věcí, na které může být pyšný. Američan je vlastenec kvůli první moderní demokracii, kvůli svobodné společnosti, kvůli cestě na Měsíc, kvůli technologické vyspělosti, kvůli silné armádě. Moc dobře ví o nedostatcích své země, ale neláme kvůli nim nad svojí zemí hůl.
Stejně jako je třeba dobrý učitel hrdý na svého žáka, i když vidí spoustu nedostatků.
Takže znova: copak nejsme zaprděný, zamindrákovaný národ?
Tak zaprvé, spousta těch věcí, které považujeme za ryze české problémy, jsou ve skutečnosti lidské problémy. Často vídám komentáře typu "tady vidíte, jací jsou Češi" nebo "to by se na západě stát nemohlo". Mohlo. A stává se to. Jako člověk, co měl možnost pracovat 5 let v USA a studovat rok v Japonsku, a má přátele v různých částech světa, vám můžu říct, že na problémech Česka není vůbec nic extra.
Zaprdění a zamindrákovaní jsou i v Kjótu, i v San Franciscu, i všude jinde. Nesrovnávejme teoretické, vysněné cizince s opravdovými Čechy. Nesrovávejme ty nejhorší sklony Čechů s těmi nejpříkladnějšími činy zbytku světa.
Chcete příklad?
Možná si budete pamatovat, jak byl ze začátku pandemie jeden politik přistižen u toho, že porušuje pravidla, které přitom sám vyhlašuje v médiích. Zatímco se měli všichni ostatní (na jeho naléhání) zdržovat doma, tenhle člověk byl v restauraci, a bez roušky. Klasické papalášství a pokrytectví.
Kdo to byl?
Pokud jste odpověděli Romana Prymulu z politické strany ANO, máte pravdu. (zdroj)
Ale pokud jste odpověděli Gavina Newsoma, Kalifornského guvernéra, máte pravdu stejně tak. (zdroj)
Newsom tehdy také vyzýval občany, aby zůstávali doma, a pak šel na večírek do luxusní restaurace, kde seděl v uzavřené místnosti s dvanácti přáteli a lobbisty, bez roušky. Později ještě o věci lhal.
Zajímavé je, že jak v Česku tak v Kalifornii lidé kroutili hlavou a mluvili o tom, jak se něco takového může stát "jen u nás".
Když my Češi kolem sebe vidíme nějakou hnusnou vlastnost, třeba sobectví, máme tendenci to přičítat české nátuře. "No podívejte, jací jsou Češi sobci. Na charitu nedají, ale hlavně, že mají na dovolenou u moře!" Copak si vážně myslíme, že sobectví je ryze český problém? Moje zkušenost je jiná.
Bohatí lidé v San Franciscu překračují na cestě do drahých restaurací přes chudé bezdomovce. Ví, že všude kolem nich žijí lidé, kteří mají stěží na jídlo pro své děti, a kteří se bojí účtů za každou návštěvu doktora. A co myslíte, kolik z těch bohatých si odpustí drahou dovolenou? Nebo předražený barák, nebo nejnovější fáro?
Ne, sobectví není ryze český problém. Je to lidský problém.
To neznamená, že ho budeme přehlížet. Nebo odpouštět. Ale přestaňme si lhát, že je to problém Čechů, a přiznejme si, že je to problém lidí.
Místo zoufalství nad tím, "kde to proboha žijeme," se můžeme soustředit na to, jak to tady zlepšit.
Začněme třeba tím, že se shodneme na tom, co znamená (a co naopak neznamená) být Čech-vlastenec. O co by Češi měli usilovat, a co naopak s češstvím — tak jak jej viděl například Tomáš Garrigue Masaryk — nemá nic společného.
Člověk může být hrdý sám na sebe bez toho, aby považoval jiné lidi za podřadné. Stejně tak může být vlastencem, aniž by považoval jiné národy za podřadné.
Nerad vidím, jak se politická hnutí, za které by se každý opravdový Čech měl stydět, ohánějí českou vlajkou.
Když říkám, že jsem vlastenec, nemyslím tím, že považuji Českou republiku za nejlepší možný stát, a Čechy za dokonalé nadlidi. Myslím tím, že máme na co být hrdí. A že stojí za to, Českou republiku udržovat a zlepšovat.
Tomáš Garrigue Masaryk říkal: "Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným."
Samotným nošením trikolóry se ještě z nikoho vlastenec nestal.
Vzpomeňme například na Dagmar Skálovou, skautku, která zachránila desítky lidí před komunistickým kriminálem a trestem smrti tím, že veškerou "vinu" za protikomunistické povstání vzala na sebe. Strávila ve vězení 16 let. zdroj
Teprve čin ukazuje opravdové vlastenectví. Může to být něco malého, jako je zdvihnutí odpadku na lesní cestě. Něco většího, jako je pravidelné dobrovolnictví. Nebo něco tak velkého, jako nasazení vlastního života.
Ano, někteří Češi si myslí, že udělat něco nezištně pro ostatní je trapné hujerovství. Ale tihle lidé jsou v menšině. Je to jen pozůstatek cynismu komunistické éry, a obyčejná lidská pohodlnost. Většina Čechů pomáhá.
Někdy je to právě naopak. Postavit se podvodům a populistickým lžím politiků je projev vlastenectví.
Velká spousta dobrého se v Česku děje díky obyčejným lidem, ne kvůli politikům. Vzpomeňme na různé sbírky, neziskové organizace, dárcovství, a tak dál.
Rey Koranteng je stejně tak Čech jako kdokoliv jiný. Nezáleží na pigmentu, ale na tom, co má kdo v hlavě, a jak se chová.
Vzpomeňme na Mohameda "Harryho" Haireddina, černocha původem z Tunisu, který nasazoval život při Pražském povstání. Za svoje počínání na barikádách získal Československou medaili za chrabrost před nepřítelem. Zemřel roku 1954 jako český občan. zdroj
Nikde v Ústavě není psáno, že Čech musí mít bílou pleť. Naše území bylo vždy křižovatkou kultur, ať už to byli Keltové, Slované či Sasové. A na rozdíl od mnoha dalších vyspělých států se posledních nejméně tisíc let v českých zemích neprovozovalo otrokářství — protože žádný člověk si nezaslouží, aby se s ním zacházelo jako s majetkem.
Nemůžu si pomoct, ale pokud bych si měl vybrat mezi černošským Čechem Haireddinem, který vyháněl nacisty na barikádách, a bílými "vlastenci", kteří dnes lezou do řiti Putinovi, mám jasno. Pokud do Česka někdo nepatří, tak jsou to ti druzí.
Vzpomínáme na tisíce lidí, kteří položili svůj život v boji proti nacismu a sovětské totalitě.
Náš stát si se silnějšími zažil svoje. Z posledních dvou set let byl naprostou většinu v područí jiného státu. Dnes jsme plnohodnotným členem největší jednotné ekonomiky na světě (EU) a nejmocnější vojenské aliance na světě (NATO). Ale to platí zatím jen relativně krátkou dobu, a neměli bychom si na to zvykat.
Češi tedy mají se silnějšími zkušenosti, a příkladů lidí, co se postavili zlovůli silnějšího, je v Česku mnoho. Většina si vzpomene na operaci Anthropoid, při které čeští výsadkáři zabili jednoho z nejzrůdnějších nacistů, Reinharda Heydricha, a zaplatili za to životem.
O něco méně se mluví o každodenním odporu obyčejných Čechů jak vůči nacistům, tak později vůči sovětům a komunistům. Archiv takových činů má projekt Pamět národa. zdroj
Podle průzkumů je solidarita dodnes jedna z nejsilněji sdílených hodnot v České republice. zdroj
Za nacistické okupace obyčejní Češi v zájmu solidarity se Židy například sami nosili židovské hvězdy. zdroj
Dnes se v Česku najdou desetitisíce dobrovolníků, kteří se starají o seniory, o chudé, o dlouhodobě nemocné, o uprchlíky z válečných zón, a tak dál.
Jistě, že se v ČR najdou svině, které rádi šlapou po slabších. Ale nenechte si namluvit, že je jich většina. Z komentářů na internetu se to může zdát, ale to je jenom důsledek toho, že takovíto lidé se rádi ze svých mindráků vypisují. Většina Čechů na to nemá náladu ani čas.
Češi se nenechají vláčet emocemi. Když si mají vybrat mezi pohodlnou lží a nepříjemnou pravdou, zvolí pravdu.
Vinou různých okolností je po celém světě stále častější, že lidé neví, čemu věřit. Méně se věří lidem, kteří věcem opravdu rozumí, a více prostoru dostávají ti, co šíří lži, které lidé chtějí slyšet.
Byla by blbost myslet si, že se tohle netýká také České republiky. Ale — a to možná překvapí — podle všeho se to zde děje méně, než v mnoha jiných zemích. zdroj
Mnozí z největších Čechů byli světově pokrokoví, a pokrok je podle výzkumů pro Čechy důležitý i dnes. zdroj
Jiří z Poděbrad chtěl v 15. století OSN. Jan Ámos Komenský chtěl v 17. století přiblížit školu dětem. Vojtěch Náprstek chtěl v 19. století emancipaci žen. Antonín Dvořák byl prvním zastáncem afro-americké hudby — té hudby, která později vyústila v jazz a rock’n’roll. zdroj
Božena Viková-Kunětická, naše první žena-politička, byla zvolena v roce 1912, pět let před první ženou-političkou v americkém Kongresu.
Co dělat, aby to původní české vlastenectví nezmizelo, a nebylo úplně nahrazeno debilním vlastenectvím nácků, Okamurů a Trikolór?
Nejdůležitější je vyhnat si z hlavy, že Češi jsou nějaký zakletý národ, který má unikátní problémy, které jinde nejsou, a kde to tak "prostě je a bude".
Když je něco špatně, nedává smysl si říkat, "no jo, Češi." Místo toho je lepší (a taky správnější) říkat "no jo, lidi." Zdá se to jako drobnost, ale snad slyšíte ten rozdíl. Jakmile si člověk uvědomí, že se nepotýká s neměnnou "českou náturou", ale s obyčejnými lidskými problémy, má najednou smysl je řešit. Lidské problémy existují nebo existovaly všude na světě, a dá se s nimi pracovat.
I kdyby tenhle článek neměl žádný jiný efekt, budu spokojený, když si alespoň jeden člověk přestane o Češích myslet, že jsou v jádru sobečtí, zbabělí nebo zpátečničtí. Ať pro něj výraz "pravý Čech" znamená hodnoty jako je solidarita, obětavost, pokrokovost, a odvaha. Tak, jak si to přáli Masaryk, Čapek, Němcová a další.
Pojďme ty "vlastence", kteří se sice ohánějí vlajkou a trikolórou, ale ve skutečnosti takové hodnoty vůbec nesdílejí, odstavit tam, kam patří. Na okraj společnosti.
To je všechno. Pokud chcete víc, tady jsou další nápady, jak vzít vlastenectví do vlastních rukou:
Díky za pozornost.
— Filip H., 7. červen 2022