Narodil se v roce 1924. Když Hitler převzal moc, bylo mu 9 let. Do války šel v šestnácti.
Jako dítě jsem s ním a babičkou trávil hodně času. Dva roky jsme bydleli vedle nich a později jsme je navštěvovali téměř každý týden. Se sestrou jsem u prarodičů přespával. Jezdil jsem s ním lyžovat a vzal mě na dostih a jednou jsme spolu letěli vrtulníkem.
V mých vzpomínkách z raného dětství to byl chytrý a vtipný chlapík a úžasný vypravěč. Měl spoustu přátel. Prodával autobusy pro Daimler a byl na to hodně hrdý. Během Wirtschaftswunder (Německého hospodářského zázraku) trochu zbohatnul a považoval se za svého druhu vlivnou postavu.
Příběhy, které mi vyprávěl jako dítěti, byly většinou o jeho vlastním dětství. Byly plné dobrodružství. Vyrůstal ve Freiburgu a vyprávěl mi, jak byli jako děti svobodní a divocí. Nikdo je pořádně nehlídal. Prozkoumávali město, lesy a pole na vlastní pěst a ušli kilometry, než se o několik hodin později vrátili domů.
Kdykoli mluvil o svém působení v Hitler Jugend, jeho oči zářily. Hlavně vzpomínal na sílu kamarádství. Svět kolem něj mu připadal bezpečný, protože měli svého Führera — nebo také GRÖFAZ, jak mu říkal. Je to německá zkratka pro „Největší vůdce všech dob.“ Jednou mi řekl, jak se člověk tehdy nemusel ničeho bát. Pokud by někdo spáchal závažný zločin, byl by popraven, takže by si to nikdo nedovolil.
Vyprávěl mi o válce – byl jsem ještě malý chlapec – a jeho příběhy byly plné vzrušení. Když mluvil o válce, měl dobrou náladu. I ty chmurné části pro něj byly šťastnými vzpomínkami. Mluvil o jízdě nemocničním vlakem poté, co ho zasáhl šrapnel. Jak pacienti vedle něj museli vyprázdnit láhev pálenky a zakousnout se do klacku, než podstoupili operaci bez anestezie. Hrdě mi ukázal svou jizvu na koleni, kde mu šrapnel vnikl do těla. Smál se, když mluvil o tom, jak později ve francouzské vojenské věznici jedli krysy. Příběhy byly chaotické. Nikdy nemluvil o tom, že by někoho zabil. Ve své domácí kanceláři měl různé čestné medaile s hákovým křížem. Mnohem později jsem se dozvěděl, že byl v SS.
Věci se mezi námi zkomplikovaly, když jsem vyrostl v teenagera. Začal jsem klást nepříjemné otázky z našich hodin dějepisu. Ale v jeho očích jsem byl naivní kluk, kterému náš školský systém vymyl mozek. Historické knihy evidentně psali nepřátelé po válce. Byl to můj děda. Snažil jsem se mu porozumět. Myslel jsem, že bude mít dobré vysvětlení, proč je takový, jaký je. Ale viděl jsem ho víc a víc takového, jaký skutečně byl. Jeho definicí síly byla moc, vliv, peníze a známosti s důležitými lidmi. Za jeho žoviální maskou se skrýval krutý muž. Viděl se jako loutkoherec a nesmířil se s tím, když jeho loutky nehrály roli, kterou měly. Hrál jsem svou roli jako dítě a pak jsem přestal a už to mezi námi nefungovalo.
Dozvěděl jsem se, že starší členové mé rodiny měli neviditelné pouto, které chránilo muže, jako je on. Lidé mimo rodinu nevěděli, že je nacista. Většinou si nechával své příběhy pro mě nebo občas některé věty padly při rodinných setkáních.
Dozvěděl jsem se, jak se generace mých rodičů snažila tomu všemu uniknout, ale těžce s tím zápasila.
Moje třída navštívila koncentrační tábor Dachau v rámci jedné z našich školních exkurzí. Byla to prohlídka, na kterou nikdy nezapomenu. Žádná přetvářka není nikdy dost silná, žádný dobrodružný příběh nemůže zakrýt věci, které se staly. Jeho pokřivená realita se mi rozpadla před očima s mnoha následky, které mě budou pronásledovat ještě dlouho.
Viděl jsem ho naposledy ve svých 20 letech. Zemřel před pár lety.
Rodiny jsou složité záležitosti. Nebudu mluvit o tom, proč jsem s ním jako dítě trávil tolik času. Tento příběh také nevyprávím proto, abych pro něj vytvořil nějakou formu porozumění nebo soucitu. Mladý, divoký chlapec z dvacátých let má veškerou mou empatii. Muž, ve kterého se můj děda proměnil, si nic z toho nezaslouží.
Tento článek píšu v době, kdy 25-30% německé populace opět volí nacisty.
Píšu jej, protože můj děda ze mě celým srdcem udělal antifašistu na celý život. Nechodím v černém po antifa demonstracích, abych mlátil nácky. Mám na mysli hluboké přesvědčení, že fašismus se nikdy — a myslím opravdu nikdy — nesmí vrátit k moci. Byl jsem svědkem jeho zkreslené reality. Byl fantastickým příkladem toho, jak dobře lidé dokážou manipulovat se svými vlastními vzpomínkami a příběhy, které vyprávějí — aby se ochránili — aby navždy skryli nějaké surové pravdy. Nemůžete se hádat s někým, kdo žije v jiném vesmíru. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil.
Mnoho let jsem přemýšlel, jak se to všechno mohlo stát. Jak se lidé jako můj děda proměnili v monstra a lidé kolem něj se jen dívali nebo se s nimi v ta monstra proměnili také.
Poslední roky to daly jasně najevo.
Jsou tací, kdo věří, že jim prostě musíme předložit fakta, a pak pochopí, že jsou na špatné cestě. Ale oni mají svou vlastní realitu a dívají se na nás svrchu, že jsme slabí a naivní. Opravdu věří, že my jsme ti, kdo jsou na špatné cestě.
Jsou tací, kteří mlčí, protože mají kolem sebe svá vlastní monstra. V jejich rodinách, sousedství, školách nebo ve firmách. Je těžké čelit monstrům. Člověk nechce ztratit lidi, které miluje. Ano, i monstra jsou milovány. Můžete se bát, že ztratíte důležité obchodní vztahy a dostanete se do finančních problémů. Důvodů, proč mlčet, je nespočet.
Pak jsou tu ti, kteří monstra obdivují. Monstra vyzařují sílu každým pórem. Můj děda byl přesně takový. Lidé ho obdivovali, protože zářil sebevědomím a zdánlivě pozitivní silou. Myslím, že můj děda byl také proměněn v monstrum stejným účinkem. Jako malý chlapec Hitlera opravdu obdivoval. Přesvědčila ho síla a moc, a to nikdy nepřestalo.
Pak jsou tu oportunisté. Ti, kteří si myslí, že mohou udržet monstra na uzdě. Myslí si, že je mohou zneužít jako způsob, aby zůstali u moci nebo se k moci dostali. Ti jsou nejhorší ze všech těchto skupin.
Naší kolektivní chybou je podceňovat mechanismy, které za tím vším stojí. I s naší Německou historií. Můžeme držet nacisty pod kontrolou jen tak dlouho, dokud nenajdou cestičky, aby se dostali zpět k moci. Jakmile se kyvadlo přehoupne příliš daleko jejich směrem, bude konec. A momentálně to nevypadá dobře. Můj děda své názory většinou skrýval, protože musel, aby si zachoval masku, ale ne proto, že by chtěl. Těšil by se z dnešního růstu AfD a z toho, že jeho názory jsou opět uznávané.
Lidé se začínají skutečně bát znovu promluvit. Dokonce si myslím, že tento příspěvek by mě mohl dostat do problémů, pokud AfD vyhraje. To nesmíme dopustit.
Jsem si jist, že mnoho lidí v Německu má podobné příběhy o svých vlastních příbuzných. Rozhodně nejsem jediný, kdo vyrůstal s nacistou v rodině.
Stále jsme generací lidí, kteří chápou nebezpečí vyplývající z našich zkušeností nebo zkušeností našich rodičů a prarodičů. To je výhoda, kterou ale postupně ztrácíme.
Můj děda mě naučil, že nacisté jsou fantastičtí vypravěči. Noví nacisté jsou na Tiktoku a jinde na sociálních sítích a vyprávějí skvělé příběhy. Příběhy o bezpečí, jednoduchosti, pořádku a spravedlnosti. Příběhy o životech bez krizí. Dobrodružné příběhy.
Jediný způsob, jak to všechno vnímat, je podívat se na to ze vzdálené budoucnosti. Co se stane, když necháme znovu zvítězit nacisty. Jak bude náš svět vypadat za 20 nebo 30 let. Chvěju se při té představě. Neexistuje žádná možnost, že by fašismus někdy vedl k něčemu jinému než ke zkáze.
V zájmu naší demokracie, naší svobody, životů našich dětí a budoucích generací: Postavme se se vší silou, kterou máme.
— Bastian Allgeier, 19. leden 2024