Kulturní cringe

aneb
Proč si Češi myslí, že je to všude jinde lepší

(Toto je článek o vědeckém pojmu cultural cringe z 50. let 20. století.)

Když jde člověk žít do zahraničí, zažívá kulturní šoky. Já si své zažil jak v Japonsku (kde jsem byl jenom rok), tak v Kalifornii (kde jsme s rodinou žili přes 5 let), ale v obou případech to bylo vyváženo tím dobrodružstvím, co člověk zažívá, když poznává exotickou kulturu.

Horší byly reverzní kulturní šoky, když jsem se vracel do Česka. Ty nastávají, když jste si už zvykli na jinou kulturu a teď máte šoky z té domácí — a ničím to vyváženo není, protože vaše domovina z definice není exotická.

Výhoda reverzních kulturních šoků je, že vám něco řeknou o vaší vlastní kultuře. A jedna z věcí, které si díky zkušenosti ze zahraničí všímám už mnoho let, je zvýšená tendence Čechů k takzvanému "kulturnímu cringe".

Co to je "kulturní cringe"

Anglické slovo "cringe" (krinž), pokud neznáte, znamená "pocit silných rozpaků a trapnosti". Většina lidí ho prožívá fyzickým stažením břicha, například ve chvíli, kdy sledují někoho blízkého v trapné situaci. Vzhledem k téhle specifické definici se slovo "cringe" dnes, pokud vím, většinou nepřekládá.

Termín "kulturní cringe" poprvé použili Australané v roce 1950, aby popsali internalizovaný komplex méněcennosti, kdy lidé považují svou vlastní kulturu za méněcennou (vyvolávající "cringe") ve srovnání s kulturami jiných zemí. V případě Austrálie jsou za ty jiné, "lepší" země považovány USA, Británie, a státy Západní Evropy.^1

Kulturní cringe ale zdaleka není jen doménou Australanů. Slavný komplex méněcennosti mají Brazilci (complexo de vira-lata, neboli "komplex podvraťáka") nebo Mexičané (malinchismo, podle domorodé Cortézovy tlumočnice Malinche), a pravděpodobně se dá najít v každé kultuře.

Pozn.: Původní termín "cultural cringe" různé jazyky překládají různě. Volnější český ekvivalent by tak mohl být například "kulturní servilita" nebo "kulturní poklonkování". Já se ale budu držet anglicismu "cringe".

Příklad

Poprvé, když jsem se s kulturním cringe setkal, bylo to roky předtím, než jsem to dokázal pojmenovat. Jeden starší pán, který už mezi námi bohužel není, povídal mému americkému známému o svých trampotách s autem. A v jednu chvíli se k Američanovi naklonil a řekl něco ve smyslu: "Víte, v Česku se automechanikům vůbec nedá věřit!"

A ten Američan se zasmál, a sarkasticky poznamenal: "No jo, zato u nás v USA jsou automechanici hotovým vzorem počestnosti!"

Ten postarší Čech měl do té chvíle opravdu pocit, že nečestnost v automobilovém opravárenství je něco bytostně českého. Něco, co je lidem v "civilizovaných" státech úplně cizí a neznámé.

A ruku na srdce, podobných přesvědčení má každý z nás nespočet. Než jsem si zažil Japonsko a USA, automaticky jsem předpokládal, že různé charakterové i systémové chyby, které jsem kolem sebe v Česku viděl, jsou vlastní pouze nám. Že je v jiných státech nenajdete, a jestli ano, tak v menší míře.

V 90% případů to není pravda.

My Češi si často (a správně!) připomínáme, že tu za časů nacismu byli čeští kolaboranti. Ale už méně často se k nám dostane ten kontext, s jakou vervou se hajlovalo a kolaborovalo v jiných zemích (Francie, Dánsko, Nizozemí, Belgie, Švýcarsko, ... nemluvě samozřejmě o Chorvatsku, Slovensku, Norsku, Rumunsku a Maďarsku) a jak populární byla nacistická ideologie například v USA (Charles Coughlin, Henry Ford, German American Bund).

4 důvody pro český kulturní cringe

Jak už jsem psal výše, kulturní cringe zdaleka není exkluzivní pro ČR. I v Americe, kde mají spíš opačný problém,^2 najdete lidi, kteří nemůžou vlastní kulturu a národ vystát, a jsou přesvědčení, že jinde je tráva zelenější. Ale většinou jde o specifickou skupinu lidí — často jsou to intelektuálové, kteří vzhlíží ke "kulturnější" Evropě, nebo si idealizují životní podmínky v komunistických zemích jako je Kuba a Čína.

Zato v ČR se dá kulturní cringe najít více méně v každé vrstvě společnosti. To, že v Česku je unikátně špatně, je jedna z mála věcí, na kterých se shodneme skoro všichni.

Proč? Jsem si jistý, že v tom hraje roli spousta okolností, ale ty nejdůležitější budou:

Naše historie podmanění — cultural cringe je ve světě úzce spojený s kolonialismem. Česko není kolonie, ale velkou část z posledních 500 let strávilo pod taktovkou nějaké větší, "lepší" mocnosti — od císařského Rakouska přes nacistické Německo až po Sovětský svaz.
Post-komunistické "dobíhání" Západu — 40 let komunismu nechalo ČR daleko za svými západními sousedy, a to jak ekonomicky tak kulturně. Sám si pamatuju, jaké to bylo, vyjet poprvé po pádu Železné opony na výlet do malého, prosperujícího Rakouského městečka, kde se nekrade, ani když je zboží vystavené venku (!!), kde jsou domy omítnuté a okna těsní, a kde normální lidé jezdí na nevrzajících bicyklech po cestách bez zejících děr.
Malý národ — 10 miliónů lidí je málo. Je vlastně vůbec s podivem, že se v tak malém rybníčku najdou příklady lidí a projektů, na které se dá ukázat jako na "světové". Je jasné, že třeba takoví Poláci, kterých je 4x víc, budou tohle mít jednodušší.
Intelektuální tradice — Hašek, Kundera, Havel. Jára da Cimrman. Česká kultura (naštestí!) tíhne spíš k ironii a skepticismu než k nacionalismu. Sebekritika je u nás tradičně považovaná za výraz sofistikovanosti, zatímco vlastenectví je spíš nahlíženo jako naivní, ne-li přímo "nahnědlé".

Není divu, že jsme tak často v předklonu vůči sebevědomnějším kulturám.

Xenofobie versus alofilie

Alofilie je láska k jinému, a je tak vlastě opakem xenofobie. Kulturní cringe se dá považovat za specifický příklad alofilie, kde ale pozitivní vztah k jinému jde na úkor pozitivního vztahu k vlastní kultuře. Lásku k jinému nahrazuje nenávist k domácímu.

Kdybych si musel vybrat mezi kulturním cringe a xenofobií, tak jsem samozřejmě všemi deseti pro cringe. Xenofobie je ošklivá vlastnost, která má na svědomí doslova miliony lidských životů. Kulturní cringe má na svědomí snad akorát tak Havlovskou "blbou náladu" a možná pokles společenské soudružnosti.

Ale upřímně, já si nemyslím, že si musíme vybírat buď, anebo. Budu rád, když se lidé v Česku nebudou nad nikoho povyšovat a zároveň nebudou mít komplex méněcennosti.

Stačí mít realistický pohled na věc. Chyby, které často považujeme za ryze české, jsou ve skutečnosti univerzální. Chování, které považujeme za pokleslé, se lehce dá najít i ve společnostech, které pokládáme za vzorové. Stále je co zlepšovat, a česká nátura rozhodně není žádný ideál — ale poznejte lépe japonskou nebo americkou náturu, a přestanete mít pocit, že "horší už to být nemůže".

Léky na cringe

Kulturního cringe se nikdy úplně nezbavíme a ani by to nemělo být naším cílem. Ale podle mě není od věci snažit se ho trochu zmírnit.

Jedna cesta je vidět naši zemi očima zahraničních "alofilů". Nedávno jsem dočetl nový knižní thriller Tajemství všech tajemství od Dana Browna. Je to pokračování zfilmovaných románů jako je Šifra mistra Leonarda nebo Andělé a démoni, akorát tenhle nejnovější počin se odehrává v Praze. Dan Brown není žádný Hemingway, ale jeho knihy jsou rozhodně čtivé, a ta poslední přímo srší nadšením z české historie a kultury.

Nevím o českém autorovi, který by se tak nepokrytě vyznával z lásky k Praze, například. Přitom když si čtu romány, které se odehrávají v New Yorku, Paříži, Tokiu nebo Londýně, vůbec mi takový sentiment nevadí.

Podobně je na tom tadyhle Benn Jordan, úspěšný americký YouTuber v oblasti hudební technologie a (v poslední době) anarchie, který předevčírem vydal video s tímto animovaným pásmem o Táboritech.

Za takhle pozitivní narativ o Janu Husovi by se nemusela stydět ani komunistická propaganda.

Dalším lékem kulturního cringe je férové srovnávání. Kdykoliv na člověka jde pocit méněcennosti, nebo ho slyší od druhých, často jde o srovnání reálné domoviny s idealizovanou verzí zahraničí. Přitom dnes stačí málo, a každý si může udělat představu, jak to chodí mimo naši kotlinu. Občasné čtení zahraničních deníků je skvělý lék na pocit, že tamní politická kultura je diametrálně jiná než ta naše. Procházení zahraničních internetových fór jako je třeba /r/AskUK nebo r/britishproblems člověkovi zase vyžene z hlavy představu, že nízká ohleduplnost je ryze český problém.

A nejlepší lék na kulturní cringe je samozřejmě dlouhodobý pobyt v jedné z těch idealizovaných zemí, vůči kterým Češi cítí méněcennost. A je potřeba zůstat opravdu déle. Jeden Francouz dlouhodobě žijící v ČR mi kdysi řekl, že u vztahu ke státům je to jako u lásky. První zhruba dva roky jsou období zamilovanosti, po kterém člověk "vystřízliví" — ale zároveň si k novému domovu udělá dospělejší vztah. A může srovnávat.

Sebenenávist a společnost

Hledal jsem, ale nenašel jediný akademický článek o kulturním cringe v ČR. Proto berte prosím vše, co tady říkám, s velkou rezervou. Snažím se nadhodit téma a nabídnout osobní perspektivu — nepíšu dizertaci.

Jsem ale přesvědčený, že pojem "kulturní cringe" by neměl v českém diskurzu chybět.

Nízké sebevědomí (hraničící někdy až se sebenenávistí) není zdravé pro jednotlivce, a nemůže být zdravé ani pro společnost.

— Filip Hráček, 6. leden 2026

P.S.: Možná bude užitečné vypsat další termíny, pod kterými by mohli různí lidé hledat informace o tomto fenoménu. Jsou to: národní komplex méněcennosti (national inferiority complex), podceňování in-group (in-group derogation), kulturní autostereotypizace (cultural auto-stereotyping), negativní kulturní výjimečnost (negative cultural exceptionalism), xenofilie (xenophillia). Jak píšu výše, trvalo mi léta, než jsem našel vůbec nějakou terminologii, a doteď si nejsem jistý, jestli používám tu správnou. (Jedna slepá ulička byla oikofobie, což je slovo, které možná začalo jako neutrální termín pro přílišnou kritiku "domoviny", ale — jak jsem později pochopil — termín byl ukraden a vyprázdněn ultrapravicí, a je jimi prý používán jako jednoduchá obhajoba xenofobie.)

P.P.S.: Tenhle článek doplňuje můj dřívejší článek s názvem Jak nám blbci berou vlastenectví.

Autor ilustrace: qmkn (Envato)